Ozvěte se!

21. 5. 2010

Loga komunikačních nástrojů

„V posledních týdnech jsem probrala adresář e-mailů, přátele na FCB, ICQ kontakty i telefony v mobilu. Zbývá vytrhat stránky z diáře... :)“

Takhle nějak začala na Twitteru moje úvaha nad tím, co všechno jsem za poslední dobu změnila a jak to pomohlo. Rozpoutala to spamSMSka dorazivší na můj soukromý telefon. Takže dneska trochu odlehčeně a neodborně o tom, jaké jsou cesty mě kontaktovat.

Voláte mi?

Mobil je ostatně komunikační zařízení, které ze všech, o kterých se zmíním, využívám pravděpodobně nejdéle. Už někdy od střední školy. Pubertálním spolužačkám zdálo se zřejmě velmi vtipné zadávat do seznamky inzeráty s cizími kontakty, takže, ačkoli mě osobně se to naštěstí netýkalo, jsem se rozhodla číslo změnit a dala ho z celé třídy asi dvěma lidem.

Podobný velmi obezřetný postup praktikuji dodnes, ale je jasné, že za ty roky mi telefonním seznamem prošly asi i stovky kontaktů bez možnosti zabránit zneužití mého čísla. Praktikuji jednoduché pravidlo – pokud s daným člověkem pravidelně komunikuji, a nebo (s radostí) očekávám, že mě bude kontaktovat v budoucnu, mám jeho číslo v telefonním seznamu. Aktuálně je takových kontaktů 31.

Pokud s někým komunikuji krátkodobě, například v případě objednávky zboží v e-shopu (ale k tomu teď už většinou využívám pracovní telefon), tak mám kontakt v mobilu taky jen krátkodobě, a pak ho zas smažu. Kdo v seznamu není, na 95% se mi nedovolá. Těch 5% připadá na případy, kdy hovor očekávám, ale nemám na volajícího kontakt, tak si ho nemůžu předem uložit do seznamu.

Jinak telefonování jako takové nemám ráda. Člověk totiž řeší s někým něco v reálném čase, musí okamžitě reagovat, ale přitom krom hlasu nemá od dotyčného žádné další informace – gesta, výraz v obličeji. Pokud navíc nemám k danému problému dostatek informací, nemůžu po telefonu dost dobře reagovat a nakonec ta vzájemná komunikace může dopadnout úplně jinak, než jsem plánovala.

Poštovní holub

Obrázek e-mailu

Někdy do doby pořízení mobilního telefonu spadá také zřízení prvního e-mailového účtu, který mám, kupodivu, dodnes. Mezitím se moje e-mailová flotila rozrostla na úctyhodný počet mailových schránek – pár testovacích, několik přezdívkových (přičemž některé z nich používané v registracích byly a jsou víceméně jen „spamkoš“), dvě pro VIP přátele (projdou jen e-maily od odesílatelů uvedených v adresáři), dvě s reálným jménem pro komunikaci se společnostmi (plus další dvě pro případ, že se vdám a změním jméno :), nějaké školní (studentské i zaměstnanecké), nějaké pracovní... Za ty roky jsem se určitě dostala přes dvacet... Aby toho nebylo málo jsou mezi sebou mnohé z nich pomocí různých filtrů provázané, občas bych na to potřebovala mapu. :)

Kde můžu, což bohužel není skoro nikde, filtruji došlou poštu pouze na vybrané odesílatele uvedené v adresáři. O přijetí e-mailu do takové schránky mě navíc informuje SMSka.

V případě e-mailů používaných pro komunikaci se společnostmi i ne-VIP kamarády a známými řeším permanentní problém se spamem, ale už jsem svého Thunderbirda vymazlila natolik, že toho moc neprojde. Ten hlavní problém tvoří e-maily od společností, které nechci zařadit do blacklistu. Jde o ty, u kterých jsem něco nakoupila (konkrétně si vybavuji jednu cestovku) a kteří mi i přes můj odpor posílají obchodní sdělení. Jelikož jde však o společnosti, jejichž služeb plánuji i v budoucnu využít, nemůžu je zablokovat navždy. Dělám to tak, že jejich e-maily házím do spamu a za odměnu jim chodí automatická odpověď, že si nepřeji, aby mi taková sdělení zasílali. A toto nastavení vypínám pouze na dobu, kdy od nich očekávám vyžádanou poštu – u té cestovky třeba cestovní smlouvu. Trochu už jsem o tom psala v minulosti.

Ženy mají rády květiny...

Koláž - ICQ

E-mail byl, je a bude pro rychlou komunikaci dost nepoužitelný, takže když bylo kdysi dial-up a modem vyměněno za wi-fi, která mě neomezovala dobou připojení, začala jsem pro komunikaci využívat ICQ.

Postupně jsem možnosti kontaktovat mě omezila opět pouze na osoby uvedené v seznamu kontaktů. Aktuálně jsem si třeba v práci odinstalovala Digsby (hromy a blesky na toho, kdo mě přemluvil), který na rozdíl od Mirandy, kterou mám doma, naprosto ignoroval toto nastavení , a pořád mě otravoval se spamem (především z Ruska).

Když jde do tuhého, tak využívám funkci invisible – to především tehdy, když nemám čas mluvit s několika lidmi naráz. No, možná jí využívám docela často... :)

Dodnes mi tento komunikační nástroj vyhovuje ze všech nejvíce, protože se mi v jeho případě nejlépe kontroluje, s kým chci komunikovat, dobře se mi ovlivňuje průběh konverzace a v neposlední řadě se mi snadno eviduje historie. A na záchod si taky můžu dojít, kdy chci. ;)

Na tomto místě by zřejmě stálo za to zmínit Skype, ke kterému mě mnoho lidí neúspěšně přesvědčovalo. Účet jsem si kdysi zřídila, ale ani jednou jsem ho nevyužila. Pro psanou komunikaci stejně dobře poslouží ICQ a na „pokec“ v reálném čase s pomocí sluchátek a mikrofonu jsem tehdy neměla vhodné připojení (wi-fi), dodnes nemám vhodný hardware (ta sluchátka s mikrofonem :) a ani dost času (je to jak kdybych 2 hodiny telefonovala).

Velký Bratr

Koláž - Facebook

Asi někdy počátkem loňského roku jsem se rozhodla napsat krátký článek na téma Facebook, tak jsem se zaregistrovala. Pod přezdívkou. Nakonec jsem na Facebooku už zůstala, postupně změnila jméno a stejně plynule skryla svou identitu nežádoucím osobám. Na hraní FarmVille mám jiný účet. ;)

Dnes mám v přátelích na Facebooku 19 lidí a s trochou nadsázky mohu říci, že by měli být rádi, že mezi nimi jsou. V relativně nedávné době totiž proběhla nepříliš rozsáhlá čistka (nikdy jsem na FCB neměla desítky nebo stovky přátel, jako někteří) a v přátelích mi zbyli opravdu jen ti, jejichž život mě zajímá.

Důvodem k probrání přátel byla především bezpečnost. Přátelé, kteří věří, že stačí se přidat do nějaké skupiny a pak mohou mít růžový Facebook nebo zjistit, kdo si prohlížel jaké informace v jejich profilu, mi mohou život pod dohledem „Velkého Bratra“ spíše ztížit. Z facebookových přátel jsem odstranila také ty, se kterými jsem nekomunikovala a kteří mi byli, řekněme, ehm, lhostejní. Nemusím mít v přátelích všechny své bývalé spolužáky, zvlášť když jsem si s některými z nich, mírně řečeno, nerozuměla ani tehdy. Zbyli mi tam přátelé, se kterými se vídat nemůžu (za oceán se jednou měsíčně lítá těžko) nebo přátelé, se kterými si mám co říct.

Když ptáčka lapají, hezky mu zpívají

Koláž - Twitter

Twitter je jediné místo, kde nehlídám, kdo si čte výplody mé choré mysli – jak přímo na twitteru, tak zprostředkovaně ve feedu na webu. Píšu, co mi zrovna vyvstane na mysli – občas pár dní nic, pak něco 10x za den. Nikdy to není úplně osobní, občas je to (zajímavý ;) postřeh a většinou jde o výbuch radosti nebo vzteku. :)

Tyto myšlenky twitter-ptáček ventiluje všude možně. Může si je přečíst jakýkoli uživatel Twitteru (uzamykání účtu se mi zdá být proti smyslu Twitteru), jakýkoli návštěvník mého webu a jakýkoli můj přítel na Facebooku.

Tak co, ještě se mi chcete ozvat...?

Asi ne, co? A jde mě vůbec kontaktovat? Ale jo. Pokud mě osobně znáte, máte potřebné kontakty. Pokud mě znáte z internetu, tak byste taky měli vědět, jak se mi ozvat, když bude potřeba. A pokud mě neznáte vůbec, tak tady je každá rada drahá. :)

Co je lepší?

Při hodnocení jednotlivých komunikačních kanálů je potřeba zvážit způsob komunikace, frekvenci využívání daného nástroje i obsah sdělení.

Nejradši mám ICQ, i díky využívání Mirandy (jiní klienti mi prostě nesedli). ICQ je pro mě téměř plnohodnotná náhrada reálného dialogu. Reakci si můžu rozmyslet, a pro jídlo nebo na záchod taky můžu jít, kdy chci. A v nouzi umožní poslat i soubor... ;)

Twitter bych asi zařadila na druhé místo. Člověk občas potřebuje světu něco sdělit, respektive se pochlubit nebo si postěžovat. Tenhle nástroj nabízí jedinečnou možnost jak to udělat i offline, takže můžu křičet do celého světa prakticky kdykoli. :)

Následovat bude asi Facebook. Kdyby tvůrci nenutili uživatele, aby o sobě informovali celý svět, ale nechali jen na nich, co chtějí zveřejnit, asi by poskočil v mém žebříčku někam výš. Ale takhle si musí člověk pořád hlídat, zda má dobře nastavené zabezpečení a co komu sdílí. Naopak pohodově a rychle umožňuje informovat přátele o aktualitách, napsat nějaké delší zamyšlení (nahradit tak klasický blog), zveřejnit fotky nebo videa (ocenila bych i soubory doc nebo pdf) nebo vybrané přátele (pravda, trochu neoriginálně) pozvat třeba na oslavu narozenin.

Stará dobrá klasika je e-mail, který nahradí ještě starší a ještě lepší dopisy. Bez e-mailu jste jak bez poštovní adresy, takže skoro bezdomovci. Nepočítá se s tím, že byste ve 21. století e-mail neměli. Já už mám svůj e-mailový systém tak pěkně vyšperkovaný, že mě e-mailová komunikace prostě baví.

V případě mobilu preferuji SMSky, MMSky, pak dlouho nic a pak bude telefonování samotné. Levná nebo dokonce bezplatná metoda, jak zabránit nežádoucím vetřelcům, aby vás kontaktovali, prostě neexistuje. Klasikou pak je, že mi lidi zásadně volají v nevhodnou dobu – když jsem v metru, ve vaně, na záchodě. Nebo když spím. Všechny předchozí komunikační nástroje umožňují být offline, což u telefonu nahradí pouze jeho vypnutí. A když to udělám, tak ho pak určitě 3 dny zapomenu zapnout, protože se, na rozdíl od všech ostatních výše uvedených možností sám nezapne po spuštění počítače. :)

Poslední místo a medaili za statečnost získává Skype. Nepoužívám, tudíž moc neznám. Ale ostatní nástroje mi to bohatě vynahradí...

A jestli k tomu všemu máte co říct, tak mi dejte vědět... ;)



Komentáře